Často se mlátíme v diskusích přirovnáními z historie. Kdeco připomíná Mnichov, kdekdo Hitlera. Historie se opravdu občas opakuje, ale většinou ty poražené stejně překvapí.

Přitom příčiny úpadku či fatální krize jsou vždy v podstatě totožné: objeví se hrozba, které nejsou stát či celé civilizace schopné čelit. Nezřídka přitom o výsledku nerozhoduje nepoměr sil, ale především odhodlání a schopnosti hrozbě čelit.

Vždyť malé řecké státy se ubránily perské invazi. Hašteřící se evropské monarchie odrazily silnější turecké voje u Vídně. Naopak i velké a silné státy jako Německo a Rusko s tradicí autoritářských režimů podlehly malým radikálním skupinám, které si méně, než ostatní vážily života, tradic či institucí, a zcela bez skrupulí využily slabosti a neschopnosti bránit se teroru hnanému brutální ideologii.

Nacisté pak dobili a okupovali většinu Evropy jen díky tomu, že ostatní konkurující mocnosti nebyly sto na jejich přímočarý postup včas odpovědět. Československo se o to ani nepokusilo. Cena byla vysoká – nejen, že v případě Československa zaplatilo životem 360 tisíc obyvatel, ale země následně s polovinou Evropy spadla do klína ruským bolševikům. Ti přitom bez váhání zaplatili – v jistém smyslu za konkurenční boj s nacisty – mnohem větší daň než zbytek světa dohromady.

Historie se opakuje, ale trochu jinak

Dnes evropské státy znovu vykazují slabost tváří tvář extrémní ideologii a teroru. Dělají dokonce ústupky v podobě tolerování pedofilie (zvažuje se i zoofilie), nemluvě o mnohoženství či existenci jiných právních i represivních institucí v podobě enkláv práva šaría a fungování šaría hlídek na vlastním území.

Údajně liberální režimy dokonce represivně potlačují kritiku islámu, který je hnací ideologií extremistů a jejich sympatizantů. Zatajují či zkreslují informace o rozsahu narůstající hrozby. Masovou migraci pak několik let řešily porušováním zákonům a prázdným ujišťováním se, že to zvládnou, až zjistily, že to opravdu nezvládnou. Na konci takové neschopnosti vypořádat se silami, které jsou v přímém rozporu se zákony, principy a tradicemi, které sdílí daná společnost, jsou masové hroby.

Mnichov s odloupnutými Sudety současnosti nepřipomíná ani tolik ruská anexe Krymu, jako komicky umazávané kříže na letácích obchodního řetězce Lidl.

Obavy a odpovídající reakce?

Většina lidí u nás v průzkumech do budoucna vyjadřuje obavy o bezpečnost. Není už tak jisté, že podle této hrozby i pak volí. Většina politiků dosud razila přesvědčení, že nás před hrozbami dostatečně ochrání Evropská unie a NATO. V případě uprchlické krize to EU nedělá a NATO k tomu není určeno. Tušíme, jak se bránit masovému přílivu uprchlíků? Vydáním směrnice EU to zřejmě nepůjde.

Co když se dají v zimě na pochod miliony zbídačených Ukrajinců, nebo Turecko a jiné země začnou vytlačovat migranty směrem do Evropy. Co když se například Německo bude snažit zbavit alespoň části ze statisíců uprchlíků na svém území a prosadit jejich přerozdělení.

Události předchozích let ukazují, že to není nemožné. Kdopak ochrání naše hranice, strategické objekty, nebo jen obchody s potravinami a dalším zbožím? Armáda, která má v bojových útvarech 8 000 mužů. Nebo to zvládne snad státní a městská policie?

Jistě, na papíře existuje branná povinnost a můžeme vyhlásit mobilizaci. Jenže i kdyby nastoupilo 200 000 chlapů – k čemu by to bylo? Nejsou pro ně zbraně ani další výstroj. I kdyby se vyrobily či narychlo koupily, většina z mobilizovaných by poprvé v životě uviděla střelnou zbraň mimo počítačovou hru. Chyběli by velitelé a jednotky by se na místo, kde by byly potřeba, zřejmě přemisťovaly veřejnou dopravou. Nebo stopem?

Na rozdíl třeba od Finů nebo Švýcarů nejsme na krizovou situaci připraveni.

Těch pár rozšafných intelektuálů si pak nejspíš ani nepřipomene, jak se vysmívali divným Realistům, co chtěli obnovit vojenský výcvik s heslem Tátovi pušku do ruky. Možná budou v té chvíli s rodinami utíkat za hranice, nebo se všichni nakonec sejdeme ve společném masovém hrobě.

+ posts

Mám jednu ženu, jedno dítě, jednoho psa a víru, že je možné změnit naši zemi postupně k lepšímu. Proto jsem se stal členem Trikolóry, a nejsem tedy nestranný. 🙂

Written by Pavel Stöckl

Mám jednu ženu, jedno dítě, jednoho psa a víru, že je možné změnit naši zemi postupně k lepšímu. Proto jsem se stal členem Trikolóry, a nejsem tedy nestranný. :)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.