Close

Letos jsem poprvé v životě vstoupil do politiky. Pocit, že je potřeba něco změnit, delší čas předcházel náhlému oznámení, že novou stranu zakládá Petr Robejšek. Jeho názory rezonovaly s mými, jakkoli je nedovedu tak pregnantně formulovat.

Hned od začátku mě potěšilo, kolik zajímavých lidí se sešlo na prvním setkání pražského klubu: programátoři, vědci, lékaři, vedoucí provozu, publicisté, inženýři a právníci, podnikatelé i živnostníci. Profesionálové v různých oborech, někteří s dlouhou praxí ze zahraničí – z Finska, Británie, Švýcarska…

Vypadalo to o to slibněji, že ideové a programové zázemí poskytovala skupina, která vzešla z Robejškova Institutu 2080 a na projektu nové strany několik let pracovala. Do vínku jsme navíc dostali na úvod i štědrého sponzora v osobě Marka Dospivy z investiční společnosti Penta. To sebou ovšem okamžitě přineslo nálepku oligarchického projektu. Sice to nebylo zdaleka tolik, kolik dostala ODS od mrtvého Maďara, známého tenisty nebo uhlobarona Bakaly, ale proč by se novináři z konkurenčních politických stájí trápili detaily. Realisté získali i další sponzory a v různé míře přispěli finančně všichni členové nad rámec členského příspěvku.

Rozdíl mezi teorií a praxí je klišé, platné klišé

Strana spustila kampaň, která měla dostat Realisty do povědomí, a nakonec do parlamentu. Očekávání byla velká. Jenže začátečníci dělají chyby, a v téhle hře se neodpouštějí. Skutečnost, že je někdo chytrý, schopný, kompetentní i výřečný, sama o sobě v rámci našeho politického kolbiště nestačí: Vítězí medializace.

Nemůžete přitom počítat s tím, že vás budou zvát soukromé televize, a nemůžete spoléhat na to, že to udělají veřejnoprávní prostředky, přestože by ze zákona měly. Tedy oni vám čas poskytnou, ale rozdíl v četnosti, délkách a vysílacích časech – oproti etablovaným nebo jen protěžovaným stranám – je značný.

Nemůžete počítat ani s průzkumy, jejichž prabídná metodika a lacinost jakékoli začínající politické síly nemilosrdně penalizuje.

Realisté mají ve svých řadách skvělé osobnosti – Alexandra Tomského, Michala Moroze, Jiřího Hynka, Dana Bártka, Petra Čecha, Martina Lanka, Antonína Fryče a mnohé další, schopné jasně formulovat myšlenky a tvrdím, že by hladce drtili politické konkurenty v debatách. Náš program se pak snaží postihnout potřebné změny, uskutečnitelné v horizontu čtyř let. Ale to nestačí. Neuměli jsme tyto přednosti prodat a přesvědčit o nich voliče.

Pokud nevznikáte z již existující strany jako povstalci či odpadlíci s poslaneckými mandáty, potřebujete kompletní mix: výrazného lídra, peníze a jednoduché nosné sdělení. Nám zcela chybělo, a tak: Všeci kradnů!, Bude líp, Makat, neblábolit!, nebo Ne islámu! Ne parazitům! Pusťe nás na ně! Jediná síla na pravici, kde váš hlas nepropadne! – slaví úspěch.

Další malé strany, kromě zelených pak zúročily televizní debaty – STAN ani KDU-ČSL nepřinesly nic, co by vzalo voliče za srdce, ale jejich maškaráda s volebním spojením jim získala televizní čas, jakkoli si tuto epizodu za rámeček nedají.

Na dlažbě

Realisté, začínající strana s relativně nevelkým počtem členů, čelila ignoraci médií a organizovala petice vážící se k některým bodům v programu, a k tomu rozdávala letáky s programem. Každý podle svých možností ve volném čase (někteří si brali dovolenou), jsme vyráželi do ulic obcí s mobilními petičními stánky ve velkém vaku přes rameno se zásobou propagačních materiálů, tužek, perníčků a samolepek.

Tak nějak jsem si všímal, že většinu lidí rozdáváním otravuji, ale snažil jsem se usmívat a dařilo se taktikou „Pošli to dál!“ vyloudit na tvářích také úsměv. Těšilo mne i diskutovat s lidmi – někteří si chtěli postěžovat, nebo si jen tak pokecat o politice. Samozřejmě došlo i na vzteklé slovní plivance ve formě: „Fašisti!“ „Paraziti!“ „Ruský agenti!“

Pro introverta a politického zelenáče to byla podnětná škola. První krok, ale zpětně si uvědomuji, že i obrovská naivita, když mi hned nedošlo, že tohle nemůže fungovat. Podobné kontaktní akce patří k věci, ale je to jako kapka v moři. I kdyby o něch několik set členů rozdávalo ve dvojicích letáky každý den, nestačilo by to.

Jedinou alternativou klasickým médiím je dnes internet. Samozřejmě ne všichni ho ve stejné míře využívají, ale my Realisté jsme zcela nerealisticky nová média podcenili. Využívali jsme je hluboko pod jejich možnosti, vlastně trochu doplňkově a samospádem.

Než jsem se stačil rozkoukat přišel den voleb a drtivá realita výsledků teprve dává politickým zelenáčům vysvědčení o naivitě. Politická soutěž není fair, ale zjevně někdo s tím umí pracovat, a někdo se to musí naučit po tvrdém dopadu. Teď teprve musíme být opravdu realisté.

 

P. S. Fotku kradu, ale design je kradený zase nám. Oceňuji černý humor.

 

Pavel Stöckl

Mám jednu ženu, jedno dítě, jednoho psa a víru, že je možné změnit naši zemi postupně k lepšímu. Proto jsem se stal členem Realistů, a nejsem tedy nestranný. :)

2 thoughts on “Když jsou Realisté naivní

  1. Perfektní komentář a shrnutí – bála jsem se, že skončíte v nějakém bolestinství či – ještě horší – v uražené sebelítosti. Dokázal jste uchopit. Dala jsem podporu, co jsem mohla, a také hlas: no, bóže, propadl, nezblázním se… čas ukáže. Do Parlamentu Realisté patří, když ne teď, vytříbí se a nastoupí příště. Tolik chytrých lidí, co se dali dohromady, nemůže se ztratit ve spektru populace této chytré země (i když samozřejmě všelijak zmítané „myšlenkovými“ proudy různými). Ta naivita tam byla, a podcenění internetu, tj. podcenění mladších populačních ročníků (jistě i nejmladších –
    ti berou jen z internetu a nejsou všichni nekriticky zelení a nejsou všichni Hrrrr, na ně!… ). Dále podceněné vizuality (někdo jako reprezentant mladších populačních ročníků by tam měl být). A velké podcenění, že je potřeba žen!!! (Nemohu si pomoci, Babiš, ve své první době zvítězil hodně přes Jourovou, ta příjemná, madonovsky maminkovská tvář a její příběh…, to rezonovalo hodně vedle chlapácky jednoduchcých sloganů. Podařil se geniální marketingový tah protřelého pragmatického obchodníka). Ženy u Realistů chyběly. Svižných, moderních, hodně hodně chytrých a verbálně zdatných žen je Realistům třeba! Žurnalistky, cestovatelky, fotografky – středního věku, co mají zkušenosti ze světa, i jméno a nepodlehly mladistvému opojení, že svět je „jedna vesnice“, takže není problém přesadit do českomoravských luhů a hájů kohokoli… Ženy tvoří a mohou napomoci veřejnému mínění střední generace, která vnímá, co se děje, nepodléhá jednoduchým pravdám, ale potřebuje „hotovky“ – nemá čas a kapacitu, aby hluboce promýšlela, co se děje. Je třeba najít spisovatelky, výtvarnice a právničky, sociální pracovnice a známé lékařky, a také třeba oblíbené a známé místní osobnosti v místních zastupitelstvích obcé apod.

    1. Díky za podporu. Máte pravdu, my přitom ženy mezi Realisty máme a dokonce vytvořily samostatný klub a Facebookové stránky a vedly v krajích kandidátky. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

sdílet